Jdi na obsah Jdi na menu

28.-30.5.2010 Ivančena

19. 2. 2011

Jako obvykle byl sraz na tom našem „krásném“ nádraží ve 4 hodiny, kde jsme čekali na ostatní, než příjdou. Postupně se to začalo scházet, moc dlouho to netrvalo, protože nás celkově na výpravu jelo jen osm. Mrak s Cíťou  vymysleli to, aby nás nemuseli zdlouhavě počítat, tak se prej budeme počítat sami. Každý dostal číslo, které si musel zapamatovat. Všichni měli obavy, že bude pršet, a tak se nás ptali už před nádražím, jestli máme pláštěnky, všichni je měli až na jednoho zálesáka, kterého nebudu raději zveřejňovat (Mišcin sourozenec). Když se nám nepodařilo rozpočítat napoprvé i přesto náš vlak přijel a my nastoupili do vlaku. Cesta vlakem do Ostravy byla celkem v klidu, vlak do Ostravy byl přecpaný, a proto kluci stáli a nenudili se, protože dělali samé blbosti, a tak to uběhlo celkem rychle. Bohužel vlak v Ostavě končil a my přesedli na jiný vlak, kde bylo více místa a za chvíli byl před námi Frýdlant nad Ostravicí. Konečně vlak zbrzdil a my se mohli vydat na túru směrem Ivančena.Chvíli jsme se brouzdali městem, protože nádraží bylo skoro v centru města. Tak, a zachvíli se před námi ukazovala Lysá Hora, byla krásně vidět, protože bylo krásné počasí a zatím jen svítilo sluníčko. Cesta před námi byla dlouhá, zezačátku to bylo jen mírné stoupání, takže pohoda. Jenže Vojta měl starý batoh, který měl poškozený bederák, a tak se mu šlo blbě. Po chvíli ho začly škrábat záda. Jak byla Lysá hora stále blíž k nám, tak začalo přituhovat a cesta byla stále hornatější a hornatější. Než jsme se vyškrábali na Ivančenu, tekla přes námi krásně čistá studánka, ze které si Vojta nabral vodu, protože jí měl nejmíň. Po dobrém občerstvení a vyšlapání nějakého kopce, Cíthek zatím slavnostně zahájil obřad předávání kamene. Když skončil krátko – zdlouhavý obřad, dostalo se na řadu jídlo. Pak se pokračovalo dál po kamenité lesní cestě a zastavili jsme až tehdy, když z kopce tekla krásně čistá studánka. Každý samozřejmě uchutnal dobré vody, nachvíli naše nožky musely odpočinoutpo náročném kopci. Po shlédnutí všeho co tam bylose zase postoupilo blíže I Ivančeně. Cesta před name byla ještě dlouhá, ale ubíhalo to rychle, protože všichni se o něčem bavili. Po chvíli byla zase další přestávka. Někdo si vyměnil s někým kámen a mohlo se pokračovat v cestě.Počasí vyšlo krásně, zatím ani nepršelo, takže se šlo dobře. Výstup vedl většinou lesní cestoua kolem nás byl les, který lemoval lesní cestu. Lesní cesta nás dovedla k rozcestníku, kde byl krátký odpočinek a po odpočinku náhlé pokračování v cestě. Dnešní cesta byla skoro u konce a abychom tam byli ještě rychleji, uchvátila nás cesta skrz les přímo nahoru skoro k Ivančeně. Kopec byl za námi a před námi byla už jen cílová rovinka , na které skoro ani nebylo vidět, protože bylo půl desáté, když náš cíl byl dopaden. Než sevšichni uložili do svých pelíšků, musely se postavit stany a někteří se najedli, a pak se hrál dračák (jinak by to asi nešlo).Den byl krásný a naštěstí se nikomu nic nestalo.

 Další den ráno, teda v sobotu se vstávalo do krásného dne, mlha byla celkem velká, ale bylo nádherně. Vstávalo se přibližně kolem půl osmé. Nasnídali jsme se v takové dřevěnné stříšce, kde byl i stůl s lavečkami.  Někdo si dal kaši, druhý zase koláče, a tak se to tam pořád střídalo, vyměňovalo. Postupně až se všichni vystřídali, následovala Ivančena, na které pořád přibývají krásné kameny a je pořád stale vyšší a vyšší a snad I krásnější,,sice nevím, co tam dělají ty vlajky, ale co už,,. Když byla mohyla prohlídnu ta ze všech stran, a tak I náš ZÁLESÁCKÝ 10 kámen mohl být umístěn Vojtou napřesné místo, skoro uprostřed přední strany mohyly. Mimochodem kámen byl přiměřeně velký, ale krásný, zabalený do všeho možného, aby se nerozbil, neodbarvil, a tak podobně, ten kámen byla Honzovavýroba, takže mu moc děkujeme. Ještě než příjdeme k mohyle, přečetl Vojta pomník, kteří tam postavili skauti na počest padlým. Pak už jsme šli na tu naši mohylu. Po uložení na správné místo na mohylesae mohlo konečně fotit. Když už to někdo vyfotil, mohly se sbalit stany, vše uklidit a dál pokračovat v cestě. Po značném úsilí se nám to povedlo vydat se na další půldenní túru. Jenže tak půlka lidí už neměla co pít, a proto se musela hledat studánka. 1. Studánkabyla hned v lese u mohyly, a tak to tam šel někdo prozkoumat. Jenže To nebylo zas až tak lehký, psalo se 50 metrů a byl to to myslím skoro až 100m. Tak teda tam šel Honzíka ten to tam taky nenašel. Proto tam šel nakonec Cíťa s Vojtou a ti to tam nakonec našli. Napustila se voda do petek a konečně se mohlo vyrazit. Cesta byla pořád lesní, jednou vedla nahoru, a pak zase dolů, bylo to jak na horské dráze. Asi tak po 2 hodinách cesty jsme došli na kamenitou cestu, po které se šlo fajn. Cestou se povídalo o dračáku o čem jiném taky že. Po chvíli byla přestávka na uvědomění si, kde jsme. Maki Mrlíková mrskni mi sem mapu hned :D. A když Maki vytáhla mapu, tak zrovna vytáhla i Disko. Hned všichni kolem ní se seběhli jak mravenci. Potom se pokračovala dál v cestě. Jenže cesta začínala být jaksi hustá. Teď to nebyl les, ale džungle. Po cestě byly poházené větve a stromy, ale jen ty opice tam chyběly. Úspěšně jsme přešli džungli, a pak už to byl jen kousek do vesnice. Kolem nás stála nějaká hromada uhlí nebo co to bylo, ale divně to smrdělo. Vesnička k nám byla stále blíž. Sejít už jen ten kopec, který vede přímo do vesnice a najít tam nějaký obchod. Když ten obchod už byl před námi, tak už si někteří sedli před něj a odpočívali. Problém byl v tom, že měl zrovna polední přestávku. Proto se jen odpočinulo a najedlo a šlo se dál přes kravín a skoro skrz strašně štěkajícího psa. Nakonec před námi byla cukrárna, ve které bylo skoro „vše“. Někteří si tam něco koupili, někteří zase jen poseděli. Potom se šlo dál po asfaltce, až skoro na konec vesnice. Tam jsme zašli mezi lesa potok na krásnou louku, kde pro nás bylo místo jako stvořené. Rozhodli jsme se obsadit a a už ani jeden krok neudělat. Pro změnu se zase hrál dračák do noci, mezitím se jedlo, pilo a bavilo. Po zmoženém dnu následoval spánek. 

Vstávalo se pro některé brzo, pro některé tak akorát. Nejpozději však vstával Cíťa, který si myslel, že budeme vstávat v deset :D . Nakonec se vstávalo asi něco kolem  9 a tím pádem se vše sbalilo o něco dřív. Všichni se nasnídali podle svého gusta, Jirka s Vojtou se nakonec naposledy podívali na svou hráz, kterou vymodelovali skoro hned, jak jsme přišli. Trochu se ještě pouklízelo a mohlo se vyrazit na dnešní poslední túru. Vypadalo to, že bude krásně. Když se prošlo kolem lesa, u kterého se spalo, nalevo od cesty byly vidět chalupy, které měly celkem dost velkou zásobu na zimu… Pak před námi stál jeden velký most, který vedl přes splav, kde se krásně čeřila průzračná voda, kdyby se tam dalo koupat, myslím, že by asi nikdo z nás neváhal. Po přejití mostu ,,jen na vlastní nebezpečí“ mimochodem jezdili tam i kolaři se šlo takovou pěkně zablácenou písčitou cestou díky povodním, které tam předtím řádily. Někdy to tam i šíleně smrdělo. Větve byly všude rozházené, vypadalo to tam jak v džungli. Po asi půlhodině se před námi objevila silnice. Dalších asi 45 minut nás vedla asfaltová silnice přímo do další vesnice. Jenomže Vojta už nemohl, a tak se coural vzadu a najednou uviděla chtěl jsi ho vzít sebou, jenže všichni si mysleli, že bude ještě více pozadu než byl, ale ukázal, s balvanem byl před námi víc jak 10 m. Pospíchali jsme, abychom stihli vlak ve 2 hodiny. Pořád se šlo podél silnice, která byla pořád stejná a na jednou se před námi objevil les a v něm cesta, která vedla do kopce a vedle silnice stály baráky, které strašně smrděly a důchodci se scházeli do kostela. Když se konečně zdolal ten kopec, přišlo se na rovinu, kde stál kostel a další rozcestník, který nám řekl, kam dál. Byla tam taková písčitá bahnitá cesta a konečně vedla dolů, jenže jen chviličku, a pak zase byl chvililinku kopec, a pak už se šlo jen z kopce. Ten kopec, který jsme šli byl zas hodně prudký skoro se tam jezdilo i po zadku :D. Po sejití tohoto drsného kopces námi se rozloučil i náš les, který nám tak  ¼  cesty dělal společnost potom už jsme museli pokračovat sami. Dála vedla pěšinka mezi zahrádkami, které byly pěkně udržované a někdy tam byli i hodní majitelé. Pak najednou zahrádky byly fuč a místo nich se objevily domy a vedle nich naše milovaná asfaltka, po které se došlo přímo k nádraží, jenže nádraží bylo celkem daleko, čas utíkal jak voda, jinak jak by řekl Doktor time is money i k tomu nám začalo kapat,  a proto se zdelšil krok a před námi stál most, byl drsnej a pěknej, chodník z obou stran a uprostřed byla cesta. Jenže před mostem stála mapa, kde byly i lavečky, kam si sedl, kdo mohl. Jenže cesta dál pokračovala a čas se krátil. Jen stačilo zabočit a před námi stálo nádraží, na které se tak dlouho čekalo. Když se obsadilo celé nádraží, protože bylo skoro stejně velké jak v Rajnoškách, byli všichni zmohlí od deště, který ještě trval. Pak se jen koupily ty lístky a hurá do osobáku, kde už jen někteří odpočívali, se hrála taková hra, už nevím, jak se jmenuje, ale vypadalo to tak, že byla jedna tyčinka a ta kolovala. Postupně se ukusovala a kdo ukousl poslední kousek, se taky nějak jmenoval, ale taky už nevím jak. Potom už bylo jen přesedání v Ostravě, kde se taky čekalo dobrou půlhodinu.                      Po,, drobném“ čekání  se obsadilo 1 kupéčko v rychlíku a šupem domů a někdo taky navrhl, že bychom mohli jít pomoct i Zubrovi na Den dětí v BIOSu. Jenomže všichni už byli unavení a nikomu se nechtělo. Potom už byl jen očekávaný příjezd domů a rozutečení za svojí rodinou. Všichni se rozloučili a mohlo se jít spát do svých postelí.