Jdi na obsah Jdi na menu

1.-3.10. Dřevo

19. 2. 2011

Akce Dřevo (ta, jak nás tam bylo málo - kdybyste nevěděli; a ta, jak se tam pracovalo)

 

V pátek k večeru jsme přijeli do Rajnochovic na akci „Dřevo“. Byla to akce, na které jsme měli doplnit zásoby dřeva, dřeva, které pomalu celý rok ubývalo z Boudy. Byl začátek podzimu, stromy začínaly pomalu opadat a počasí bylo nevyzpytatelné, jednou pršelo, jindy byl krásný slunečný den. Moc nás, Zálesáků, na tento víkend nepřijelo, přesto jsme zvládli během soboty doplnit zásoby dřeva. Prostě jsme šikovní, no.

 

Do Rajnochovic jsme se původně měli dopravit vlakem, ale jak jsme se začali scházet u nádraží, hned nám bylo jasné, že v tak malém počtu se nevyplatí kupovat jízdenky, a když se vlezeme do aut, tak toho můžeme využít. Jeli jsme tedy auty.

 

Cesta se pomalu táhla a my tiše seděli v autě, jen občas jsme se něčemu zasmáli; věděli jsme, že nás čeká den, nebo spíš dva dny, plné práce. A to se nám moc nezamlouvalo, protože jsme byli unavení po dnech, kdy jsme brzy vstávali a chodili do školy. Já jsem jela bílou felicií spolu s Maki, Radimem a Mišákem, řídil Bloud. Byli jsme rádi, že nejedeme vlakem, museli bychom pravděpodobně potom šlapat pěšky od vlaku až do Rajnochovic s batohy na zádech.

 

Po příjezdu do Rajnochovic jsem se - jako na každé výpravě - zase divila, jak je to tu jiné, než na táboře. Bylo ten den sychravo, poprchalo a my jsme popadli batohy z aut a vlezli do Boudy, kde na nás sice nečekala žádná teplá večeře, ale aspoň tu nepršelo. Chvíli jsme si odpočinuli. Byl pátek, začínal víkend a my jsme mohli konečně vypustit z hlavy naše každodenní starosti, nebo já jsem to tak alespoň cítila.

 

Večer se hrály hry; někteří si četli knihy – spíš si teda prohlíželi strašidelné a ujeté obrázky v těch knihách, přivezl je ukázat Zubr, byly o upírech a vlkodlacích; jiní si povídali. Nevím co se dělo dál, šla jsem spát – jako vždy mezi prvními. V noci, nevím v kolik, mě probudil hluk – to šli spát ostatní, mohlo to být tak o pár hodin později, než jsem šla spát já.

 

Ráno nás probudilo Honzíkovo „íčko ítí!“, což mělo znamenat sluníčko svítí, když jsme ovšem nechtěli vstát, začal pobíhat po postelích tam a zpátky, jo, to už jsme byli vzhůru. Venku za oknem to vypadalo pohádkově, dívala jsem se ven skrz orosené okno; mokrá tráva se leskla ve slunečním svitu, který dopadal k zemi. Obloha byla bez jakéhokoliv mráčku; modrá, světle modrá. Vypadalo to na slunečný den.

 

Snídaně byla nachystaná; skoro snězená když jsem došla do kuchyně. Všichni spokojeně seděli a, jinak se to říct nedá, „dlábili“ se chlebem namazaným oranžovou a červenou marmeládou. Vypadali spokojeně.

 

Dopoledne jsme strávili v lese, na oběd jsme šli pak do Boudy, vařila Míša s Mišákem. Oběd se jim povedl, byly těstoviny s nějakou omáčkou. Po obědě následovalo řezání a sekání dřeva. Honza nás na práci rozdělil, některé poslal do Boudy skládat dřevo, někteří vozili a zbytek byl ve Dřevárce.

 

Práci jsme do večera stihli, takže na neděli žádná nezbyla. To bylo skvělý. Večerní program byl stejný jako minulý den. Nálada byla ale o dost veselejší; za to nemohlo nic jiného než „hotová práce“.

 

Nedělní ráno, probudilo nás opět „sluníčko“…. Po probuzení jsem cítila bolest ve svých rukou, ovšem, práce.

 

Po rozloučení jsme se všichni vrátili do svých domovů. Cesta utekla rychle.