Jdi na obsah Jdi na menu

9.-11.4. 2010 Dračák Brána

19. 2. 2011

DRAČÁK - BRÁNA

 Stalo se to, když jsem se vracela od mé vzdálené sestřenice z pátého kolene a šestého kříže, která žije velmi blízko hranice s Orklandem. Prolétala jsem zrovna nad pevností Vévodkyně, když jsem uviděla „starého známého“.

Sigmar a jeho stará garda se zrovna vraceli do pevnosti a něco opatrně nesli na jednom ze svých štítů. Slétla jsem níž, abych se na tu věc mohla podívat lépe. Byla to nějaká lebka, ale ne normální. Vyzařovalo z ní zvláštní namodralé a hrůzostrašné světlo. Ale také jsem zahlédla ještě něco, co mi náladu spravilo. Za hradbami se totiž šikovali dobrodruzi z Hostýnských, mí staří známí. Mezi nimi stálo pár lidí z Vallanu a pár nových přírůstků Vévodčiny armády.

 Zaujala mě ta situace natolik, že jsem se rozhodla nějaký čas zůstat a zjistit, co se bude dít dál. Teď jsem si uvědomila! Musím se Vám představit. Jsem to zase já, malá světluška z Peregrinovy chatrče ve Vrších Hostýnských. Ale abych se vrátila k tomu, co jsem viděla.

 

Válečníci už byli za hradbami a Sigmar rozdával na všechny strany rozkazy. „Hraničáři, ošetřit zraněné, theurgové, připravit uzdravující nápoje a někdo mi přiveďte Velvyslance a Bergila!“

Vše bylo splněno, družina nastoupená. Sigmar, Velvyslanec a Bergil zde byli také. „Co se stalo?“ to se ptal Bergil. Ještě jsem ho nikdy neviděla, ale byl to hraničář. Myslím, že velmi zkušený i když starý moc nebyl. „To jsme ukořistili temným elfům. Potkali jsme je nedaleko odsud a dali si velmi záležet na tom, aby tuto věc ochránili“ řekl Sigmar a ukázal všem tajemnou lebku. Velvyslanec promluvil. „Raději bych na to nesahal Bergile, zdá se mi, že je v tom nějaká magie. Taky jsem celkem neklidný Sigmare, že se zrovna zde objevili temní elfové. Nebývá to zvykem. Skřeti, těch tu máme dost, ale temných elfů?“ I přesto vzal hraničář lebku do ruky. Začal si ji prohlížet a vysvětlovat ostatním. „Je to zlé. Pokud je má domněnka správná, pak, myslím, budeme mít velký problém. Tato lebka je z magické brány. Sám mám u sebe zbývající tři lebky. Tuto bránu někdo před časem otevřel a do světa pronikají zlé bytosti, nestvůry a všelijaká havěť. Můžeme se jít na tu bránu opatrně podívat, ale slyšel jsem, že ji hlídá strašlivý drak! Má někdo zkušenosti s draky? Pokud totiž draka nepřemůžeme a nenasadíme do brány čtyři lebky, nebude nikdy uzavřena a naše dny by mohly být sečteny.“ Byla to dlouhá řeč a při zmínce o drakovi se všem zježily vlasy hrůzou na hlavě.

 Vzpomínám si, že o jednom mi kdysi povídala má prababička, ale myslela jsem si, že tato stvoření již dávno vymřela. Ostatně ani nikdo z bojovníků neviděl draka ani na obrázku.

 „Dobrá, můžeme se jít k bráně podívat, ale opatrně, ať se nestane nějaká pohroma,“ rozhodl Velvyslanec. Před bránou se objevila Vévodkyně. Byla dost vyděšená, když tu věc uviděla a ještě vyděšenější, když se dozvěděla o bráně. Sigmar jí draka zatajil, aby se ještě více neznepokojovala, ale málem se prořekl. Kvůli tomu musel Vévodkyni slíbit, že jí přinese raka, kterého musí zabít.

Ještě vám to nedochází? Drak je podobné slovo jako Rak, a Sigmar, aby zakryl to, že někde je Drak, musel zalhat a říct Rak.

Pořád tak ještě stáli a přemýšleli, když v tom uviděli na cestě nějakou skupinku lidí. Vypadali velmi spokojeně a šťastně a pomalu se blížili k pevnosti. Když došli až k družině, všimla jsem si něčeho zvláštního. Jedna z žen měla na hlavě kouzelnický klobouk. Ale ne ledajaký klobouk. Nápadně se podobal klobouku Koda Singalura, známého kouzelníka, zasvěceného všem devíti a vládce všemi čtyřmi živly, navíc dobrý známý Vévodkyně.  Já sama vím, že on by klobouk z hlavy nikdy kromě spaní nesundal. Tomu se podivoval i Sigmar.“Ha! Kdo jste? A čí je ten klobouk? A kde jste ho vzali?:“ Sigmarův hlas nabíral na síle, protože si byl stále více jist, že ten klobouk opravdu patří kouzelníkovi. „My jsme jen pouzí hráči. Chodíme krajem a rozveselujeme lidi hrou. Tento klobouk jsme vyhráli od jednoho mága. Dobře se s ním hrálo. Jen co je pravda. Kostky, hádanky, nebo karty?“ Bojovníci viděli, že to jinak nepůjde a tak se dohodli, že si o klobouk a informaci o kouzelníkovi zahrajou. Hráče pozvali dál za hradby a hry začly. I dobrodruhové se dobře bavili, protože ve většině herních aktivit vyhrávali. Hádanky byly pro naše známé vcelku lehké, štěstí měli i v kostkách, nebo kloboučkách. Rychle získali Kodův klobouk. A než se stihli hráčů zeptat, kde je, objevil se kouzelník přímo uprostřed dvora. Na nic se ho radši neptali a hned mu vylíčili jejich nepěknou situaci. Jakmile ale hráči uslyšeli zmínku o drakovi, rozutekli se a myslím, že šli štěstí hledat jinam. „Vidím, že budete potřebovat mou pomoc. Bylo by dobré se vydat k té bráně již dnes, schovaní pod pláštěm tmy a vyzvědět tolik, kolik se dá.“ Promluvil Kod Singalur. Dobrodruhové si vzali své zbraně, kdyby se náhodou někde objevil nečekaně rozzuřený drak a pár loučí, aby viděli pod nohy. V půlce trasy jim náhle do cesty vskočil Kolík ať se Picnu. Ti, co ho znali z minulých časů, si okamžitě sáhli na váčky, aby zkontrolovali, jestli jsou  jejich peníze pořád tam, kde mají být (byl to totiž velmi povedený zlodějíček, vydávající se za malého obchodníka). Pokračovali dál a už dálky byl cítit sirný zápach a když se přibližovali k místu blíž a blíž, viděli, že tráva i stromy jsou sežehnuté a nikde ani živáčka. Pár sáhů od brány dokonce válečníci uviděli mrtvá těla. Stáli v bezpečné vzdálenosti, ale pokud chtěli, aby Singalur něco přečetl, musel se jeden obětovat a s loučí přistoupit k bráně tak, že stál jen pár malých krůčků od ní. Byl to udatný hrdina Z Hostýnských – hraničář Jiříslav. V tom ale blízko nich zapraskaly větve, Bergil vykřikl „Útěk“ a všichni se dali na zběsilý úprk. Jak tomu říká hrdý Velvyslanec, dali jsme se na rychlý a taktický ústup. Válečníci se zastavili až před branami své pevnosti. Až tam si uvědomili, že po cestě se jim ztratil kolík ať se picnu. Pár válečníků zjistilo, že jejich váčky s penězi záhadně zmizely. „Tak co Kode? Stačil jsi přečíst vše co jsi potřeboval?“ „Ano, kromě otvorů na čtyři lebky byly na bráně nějaké velmi staré runy. Myslím, že už jsem je někdy viděl. Také mám knížku o dracích. Běžte se zatím ohřát k ohni, já se podívám do svého vaku, zdalipak tam tuhle knížku ještě mám,“ promluvil ke skupině mág. K ohni přišla Vévodkyně. „Tak co, už pro mě máte toho raka? Takový křupavý, propečený ráček. Hmm, to je pochoutka.“ Bergil k ní přistoupil a nabídl jí lektvar na spaní, protože si o ni dělal starosti. Vévodkyně vypadala velmi nevyspale a ustaraně. Když ho vypila, šla si lehnout. Minula se s Kodem, který přicházel s vítězoslavným úsměvem na rtech a knihou v ruce. Postavil se na dobře viditelné místo a začal předčítat: „Draci, jsou to bytosti magické, někteří víc, někteří míň“… takto pokračoval ještě dlouho. Přečetl pár starých legend spojených s draky. Dobrodruhové vypjatě poslouchali. Dozvěděli se, že na draka neplatí žádné zbraně ani kouzla. Existují jen tři věci, které takového draka přemůžou. Je to starý meč, ukovaný z vesmírné oceli. Naposledy byl spatřen v rukou strašných zlobrů. Dále je to zrcadlový štít, který před dávnými časy ukořistili skřetové. A poslední a stejně důležitý je magický svitek, který opatruje starý, moudrý drujd. „Budou mít těžký úkol,“ říkala jsem si.  Když Kod Singalur dočetl, někteří válečníci se vydali zalehnout, aby byli na příští den odpočatí. Zbytek ještě seděl u ohně, povídal si o nejnovějších událostech a přemýšleli, co jim další dny přinesou.

  Když jsem ráno otevřela oči, myslela jsem si, že ještě sním a zdá se mi nějaká noční můra. Venku foukalo, ale hlavně příšerně pršelo. Byla jsem schoulená pod plachtou jednoho z přístřešků a pomalu do mě prolézala špatná nálada.

  Válečníci se pomalu scházeli u hlavních hradeb. Dostali svůj ranní příděl jídla, upravili si zbroj, naleštili meče, kouzelnické hole a štíty a čekali na Sigmara, Bergila a Velvyslance. „Zloději! Osli! Lupiči! Okradli mě! Kde je má kniha? Kde je Kolík ať se Picnu? Co jste udělali s mou drahocennou knihou?“ Řev se rozlehl po celém nádvoří a do okolních lesů. Z přístěnku vyběhl do běla rozpálený mág. Z očí mu létaly blesky, od konečků prstů odlétávaly jiskry a jeho hlas se nesl širým okolím. Nikdo z přítomných o ukradené knize nevěděl. „ Co kdybychom se šli znovu podívat k té magické bráně?“ ozval se elf válečník. Všichni byli pro. Rocqvuire – druhý velitel Vévodčiny armády a zástupce Sigmara (nebylo mu příliš dobře), seřadil  všechny do pochodové formace a spolu s Velvyslancem a Kodem vyrazili na cestu. Během ní nacvičovali další formace – útočnou, obrannou, ustupující… „Představte si, že jsem Nekromantka, mám v jedné ruce Tiáru, v druhé ruce knihu (to je ale náhoda,co?), před sebou kopu temných elfů a říkám: „Ha ha! Jsem Nekromantka a mám vaši knihu!“ tohle při jedné zastávce zvolal Velvyslanec, aby zkusil, jak funguje útočná formace. Fungovala. Jak se ale víc a víc přibližovali k místu, bylo jim něco divné. Elfku popadl svíravý pocit podobný tomu, který pociťovala, když byla na blízku Nekromantka. Když přišli na plošinu před branou, už to nebyl jen pocit. Opravdu uviděli Nekromantku. A s korunou – Tiárou na hlavě a v ruce držela ukradenou knihu. (Přesně jak říkal předtím ze srandy Velvyslanec). A kolem sebe měla hordu temných elfů. „Tak tys povolala elfy, otevřela bránu, to tys ukradla knihu!“rozzuřeně zvolal Kod Singalur. Na to se strhl velký boj. Létala jsem nad pláckem. Viděla jsem všechnu tu krev, elfy, i to, jak bojovníci získali knihu zpátky. Dnes nebylo po drakovi střežícím bránu ani stopy. Zato naše družina začala ustupovat. Vzdálili se na bezpečné místo. Ale marně jsem mezi těmi zraněnými a unavenými dobrodruhy hledala trpaslici Uruit  a elfa Farinala, udatné válečníky z Hostýnských. To néé! Zůstali na bojišti. Jsou ztraceni. I ostatní si toho všimli. Nejvíc to postihlo elfku Minuriel. Trpaslice byla její přítelkyně a služebnice. Seřadili se a smutně se vraceli zpátky k pevnosti. Tam proběhla porada. Knihu mají, ale musí se zbavit draka, aby mohli do brány lebky znovu vložit. „Jak ale takového drujda najdeme?“ zrovna se bavili o tom, že první najdou nějakého druida, který by mohl něco vědět o svitku. „Měl jsem kdysi dubový list darovaný od jednoho starého „pána lesů“, ale už ho nemám. Nevím, jak jinak druida zavolat.“ Vložil se do rozhovoru Bergil. Rozhodli se jít do zdejšího lesa a nějak taktně na sebe upoutat pozornost, samozřejmě v souladu s přírodou a pokusit se tak druida nalákat. Dlouho bloudili lesem, než došli k vysokému a očividně starému stromu. A najednou se to stalo. Velké světlo prosvítilo les a nedaleko od skupinky vyšel jakoby ze stromu bělovlasý muž. Všichni pocítili úctu k této staré, shrbené postavě. „To je zdejší druid. Všichni se mu ukloňte. Budu jednat já, Velvyslanec, a nějaký elf, ten  má z nás k lesu nejblíž,“ zašeptal potichu Vergil. Protože Farinala ztratili v boji, přistoupila Minuriel. „Ó velký a mocný ochránce lesa, ty jenž jsi nejmoudřejší v širém okolí. Přivolali jsme tě, protože potřebujeme radu a možná i určitý magický artefakt, který bychom použili proti drakovi..“ Promluvil Kod Singapur. „Ano, vím proč jste přišli. Dám vám kouzelný svitek, ale něco za něco. Jsem celkem sám a nemám si s kým zahrát takovou jednu hru. Když mě u ní pobavíte a vyhrajete ji, dám vám svitek. Pokud ne, musíte odejít.“ A pak řekl něco, co nikdo nečekal. „Také vím, že vaši dva válečníci dnes ráno zahynuli. Pokud mi za ně dáte nějaký pro mě užitečný a cenný dárek, uzdravím je a vrátí se vám zpět.“ Viděla jsem elfku, jak nastražila své krásné špičaté uši, když toto uslyšela. Myslím, že kdyby nestála v přítomnosti takové autority, jako je druid, určitě by skákala a křičela radostí, že se jí trpaslice vrátí. Pak jim vysvětlil hru. Jmenovala se Krany. Byla to směsice šachů, hrálo se na šachovém poli, ale figurky byly skutečné. Úkolem hráče bylo zabít krále jeho protivníka. Hru vedl druid s lesními bytostmi (které pro tuto příležitost vyvolal) a proti němu stál Rocqvuire, který obsadil určité dobrodruhy do pole. Mezitím, co se hrálo, ostatní válečníci s Bergilem vymýšleli, co druidovi darovat, aby jim své dva druhy vrátil. Konečně hra skončila. Nerozhodně. Co teď? Co druid udělá? „I když jste nevyhráli, dám vám svitek, protože jsem se skvěle bavil. Á copak mi to nesete? Hůl? Ta je krásná! Dobrá, vidím, že jste pochopili co je cena za dvě duše. Hůl potřebuji už dlouho. Musí být přesně taková, jakou mi dáváte. Pevná, plná energie. Je to součást přírody. Můžete jít. Vaši dva známí se za vámi ihned vydají,“s těmito slovy a s novou krásnou holí vstoupil druid do nejbližšího buku, splynul se stromem a nezůstala po něm ani památka. „Hůůůů! Tadýýý!“ ozvalo se z druhé strany. Skupina otočila ještě dosud omámené hlavy. „Uruit! Jsem tak ráda, že jsi opět mezi námi.“ S těmito slovy se elfa rozběhla k trpaslici a elfovi. Když se vraceli po cestě zpět, uslyšeli před sebou nějaký křik. Spěchali za ním a co dobrodruzi nevidí? Jednoho z králových vojáků, jak se marně pokouší zdolat dva odporně páchnoucí skřety. Neváhali ani chvilku a pořádně si ty dva skřety podali. Jednoho zabili, ale druhého nechali svázat a dovést do pevnosti. „Po obědě ho vyslechneme“prohlásil Velvyslanec a odkráčel se najíst. Dvorní kuchař navařil takovou baštu, že se ještě dlouho válečníci olizovali až za ušima. Po krátkém odpočinku se všichni shromáždili před hradbami a Velvyslanec nechal dovléct v poutech svázaného skřeta. „Mluv!“ řekl. Skřet jen zavrtěl hlavou. „Řekni vše, co víš o bráně? A o drakovi? A kde sídlí vaše klany? Pověz mi, víš něco o zrcadlovém štítu?“ Na oslizlého skřeťáka se sypaly otázky ze všech stran, doplněné pár kopanci. Ale očividně to nikam moc nevedlo, a tak Bergil vytáhl z mošny flakonek s nějakou oranžovou tekutinou. Nacpali to skřetovi do hrdla (po dobrém to nešlo) a začali se ho ptát znova. A najednou zázrak. Skřetovi se rozvázal jazyk a začal mluvit svým omezeným slovníkem jako o závod. Pochopila jsem, že mu Bergil dal napít Nápoje Pravdivosti, po kterém každý může odpovídat jen pravdu. Skupina se dozvěděla, že o bráně skřeti vědí. I o Nekromantce. A že něco blýskavého, co má v sobě ošklivý ksicht (odraz jeho samého) leželo ve Vlčí pevnosti – sídlo jednoho klanu skřetů na severozápadě. Po krátké poradě bylo rozhodnuto. Hraničář Bergil si vzal čtyři schopné lidi a vydali se k hranicím Orklandu vyzvědět, co se děje mezi skřety. Zbytek pod velením Vyslance a Rocqvuira vyšli opačnou stranou, získat další mocný artefakt proti drakovi – magický meč, který mají ve své moci zlobři.  Museli se vyškrábat na poměrně vysokou horu, kde skoro nic nerostlo a kde se rozléhal dusot obrovských zlobřích nohou a odporný pach vycházející jim z huby (to se ani popsat nedá).  V jejich brlohu viděli jen tři kousky. Válečníci se do nich srdnatě pustili, ale po chvíli zjistili, že moc velký efekt jejich přesně mířené údery nemají. „CHRRR. Grrtrt.PFFFMMM…“ to se první zlobr sklátil k zemi. Postupně odpadli i ti dva další. Dobrodruzi na nic nečekali, sebrali magický meč, který během bitvy modře probleskoval a rychle se stáhli zpátky. V pevnosti už malá skupinka s Bergilem v čele netrpělivě čekala na jejich návrat. „Vyslanče! Kode Singalure! Vyzvěděli jsme novinku. Nedaleko hranic v prvním skřetím doupěti jsme viděli podivný rituál, který prováděl skřetí šaman. Tančil kolem nějaké záhadné modly.  Napadlo nás, že kdybychom ji v noci ukradli, skřeti by se začali bít mezi sebou, nepřidali by se k Nekromantce a my bychom měli o starost míň.“ Vychrlilo to ze sebe všech pět dobrodruhů zároveň. „Dobrá, ale až večer. Teď musíme dobýt ještě poslední magický artefakt. Od skřeta víme, že zrcadlový štít má ve své pevnosti Vlčí klan. Není odsud daleko, ale musíme se pořádně připravit. Není jich zrovna nejmíň“ promluvil Velvyslanec. Už, už by se válečníci rozešli tím směrem když v tom: „Tak co? Nesete mi raky? Už mám docela chuť na takové račí klepítko na medu.“ Vévodkyně vyšla z pevnosti. Rocqvuire ji ujistil, že už to bude a odporoučel ji zpátky do svých komnat. Pomalu se blížili k pevnosti.

Já jsem vyletěla výš nad stromy a rozhlížela se po krajině. Hlavou mi probleskla myšlenka, že se těším až zase budu zpátky v Hostýnských.

Když zjistili skřeti, že se je hodlá někdo přepadnout, zazněl jejich výhružný řev. Bitva byla poměrně dlouhá. Síly vyrovnané. Naši kouzelníci čarovali jako o život, zbraně válečníků létaly vzduchem jedna radost, hraničáři vlévali do žil novou krev těm, co byli na pokraji sil. Hurááá! Mají šít. Vítězný pokřik zazněl nad bojištěm a nesl se ještě krajinou, když už naši válečníci byli na cestě zpátky ke svému ležení. Po vyčerpávajícím boji se válečníci občerstvili a chvíli si odpočali. „ Takže, artefakty máme už všechny tři, ale nastává otázka. Komu je svěříme? Meč by měl dostat nejsilnější a nejzručnější bojovník. A tím je zatím Rocqvuire. Opatruj ho dobře. A až dojde na boj, udělej co nejvíc pro to, aby ani jedna rána tímto drahocenným mečem nešla vedle“ promluvil Kod Singalur. Jenže zbývalo vybrat dočasné majitele ještě pro zrcadlový štít a magický svitek. Uspořádaly se proto zvláštní zkoušky. V zápasnickém boji holýma rukama vyhrál mladý hraničář z Hostýnských, který si potom hrdě odnášel štít. O svitek se vedl vědomostní souboj mezi mágy. Musely uhádnout určité hádanky. Nebylo to lehké, ale nakonec svitek získala kouzelnice z Hostýnských vrchů. Minuty plynuly. V tom elfka ucítila slabý pach síry. Najednou všichni strnuli. Uviděli, že se k nim po cestě blíží něco velkého, zahaleného oblakem prachu a … chrlícího oheň! Uviděla jsem, jak všichni strnuli ještě víc. Drak! Mašíroval si to k nám po cestě a šíleně řval. Válečníci si museli chvílemi zacpat uši, chvílemi nos (ten puch byl odporný) a chvílemi přivřít oči (protože sirný oblak ve vzduchu se pořád zvětšoval). Mezitím si všichni běželi pro zbraně. Drak už stál na okraji louky, která se rozprostírala vedle pevnosti. Jenže v tom, „Uáááá…Hahaha“ mnohohrdelný válečný křik se ozval z druhé strany. V té jedné vteřině se stalo hned několik věcí najednou. Drak vzlétl a snesl se o pár set metrů blíž ke skupině. To, co předtím řvalo z druhé strany nebyl nikdo jiný než temní elfové. Fůry temných elfů. A třetí věc, co se stala byla trochu komická. Vévodkyně zrovna vyšla ze svého stanu ven a uviděla svého D-raka. Byla v takovém šoku, že málem omdlela. Dva hobiti, kteří jí sloužili, podepřeli Vévodkyni a dovedli zpátky do bezpečí jejího stanu. Jenže pro ostatní válečníky byla situace jaksi tísnivá. Neměli se kam stáhnout a byli obklíčeni ze všech stran. Moment překvapení, kteří jim elfové uštědřili našim dobrodruhům moc nepřidal. Nad všeobecným hlukem zbraní a řevu začínající bitvy se nesl hlas Rocqvuira a Velvyslance. „Ti, co mají magické artefakty, na draka! Ostatní zachránit co se dá a pobít elfy.“ Bitva vybuchla naplno. Rocqvuire s mečem, hraničář se štítem a kouzelnice se svitkem se hrdinně postavili drakovi a svými zbraněmi se ho snažili zranit a hlavně dostat ho co nejdál od ostatních svých druhů a kamarádů. Ti se mezitím jali pobít temné elfy. Já jsem poletovala nad bojištěm, uhýbala šípům a snažila jsem se pomoct mým známým. Uviděla jsem mezi elfy i vlkodlaka. A zrovna tento vlkodlak se vrhal bezhlavě po všech válečnících co uviděl. Málem rozsápal i elfku z Hostýnských, nebýt toho, kdyby jí její věrná trpaslice nepomohla. Uááá Grrrrr – nesnesitelný řev se ozval z drakova rozdrásaného hrdla. Roztáhl ohromná blanitá křídla, popoběhl a vznesl se do vzduchu. „Anooooooo!“ Vítězný křik se ozval od těch, kteří s drakem bojovali. Temní elfové když spatřili, že se drak dává na ústup, ztratili skoro všechnu odvahu a začali se stahovat až úplně utekli. Byl to smutný pohled na louku politou krví, ležící těla mrtvých. V uších mi dozníval válečný ryk, když jsem uviděla něco, co mě rozesmutnilo ještě víc. Nejenom že umřeli dva naši válečníci, ale byla zde mrtva i třetí osoba. Trpaslice. Klečela u ní elfka Minuriel a modlila se za ni. „Tohle už se nesmí nikdy stát. Kdo měl hlídku u brány? Co to mělo znamenat že nás přepadli takhle nepřipravené?“ Velvyslanec byl rozčilen na nejvyšší míru. „Těla odnést za hradby, hraničáři léčit zraněné, ty a ty na hlídku a hlásit mi, co bude jen trochu podezřelé!“ to byl pro změnu velmi podrážděný hlas Rocqvuira. „Věčeřééé. Pojďte si pro svůj příděl“ Z jídelny se ozval hlas bodrého kuchaře. Všem to alespoň trochu zvedlo náladu. Sesedli se k ohni a začali se radit co dál. Shodli se na tom, že by si dnes měli už odpočinout a nechat  záležitost s bránou na příští den. „Jenže je tu ještě ta skřetí modla. Když ji vezmeme, skřeti se budou bít mezi sebou a nás nechají na pokoji. Teď je vhodná příležitost. Je už tma, takže nás neuvidí. Kdo jde se mnou?“ Bergil si vzpomněl. Ti co měli ještě sílu a chuť se zvedli, vzali si zbraně a vydali se směrem k Orklandu. Zbylí dobrodruzi nasbírali dřevo na přiložení k ohni a začali si vyprávět staré legendy a báje ve svitu a žáru ohně. Velvyslanče, Kode Singalure! Tak tohle měl být ten váš rak? Když jsem ho uviděla, pokoušela se o mě mrtvice! Za to vám strhnu žold. A jestli se to bude ještě někdy opakovat, tak uvidíte co dokážu.“ Vévodkyně byla rozzuřená do běla. Velvyslanec ji začal uklidňovat a odvedl ji zpátky na lůžko. Hůůů hůůů. Nad hradbami se vznášelo něco bílého a průsvitného. V jedné chvíli to vypadalo, že se to blíží k ohni, ale nakonec to pokračovalo v cestě vzduchem dál. „Brr. Už aby se ta brána zavřela. Takové duchy a jiná individua bych nechtěl potkávat každý den.“ Otřásl se elf chladem. Když už si válečníci u ohně začali říkat, kde jsou jejich kamarádi s Bergilem, objevila se nějaká utíkající tlupa s něčím bílým na jednom ze štítů před branami. „Rychle! Zavřete bránu. Dva skřeti nás pronásledují.“ Podařilo se. Modla je za jejich hradbami. Když se ti, co se pro modlu vydali, posadili se a chvíli odpočívali. A začali ostatním líčit jejich malé dobrodružství. Noc postupovala dál a dál a skupinka se pomalu začala rozcházet do svých stanů a ležení. Jen hlídka zůstala na stráži a pozorovala okolí.

Já jsem byla moc vysílená na to, hledat si nějaký komfortní úkryt a tak jsem se spokojila se skulinkou ve zdi a trochou suchého jehličí.

Ráno se neslo v trochu ospalém duchu. Byla celkem zima, a tak se nikomu nechtělo ven. Dobrodruzi se pomalu scházeli u snídaně. „Šéfe! Někdo jde. Nevidím je přesně, ale je jich hodně a oblečení jsou do černého“ zavolala hlídka u brány. Všichni zvedli hlavy. Rychle se dostrojili, vzali meče a štíty a vyšli před bránu, kde se zformovali. Temní elfové se zastavili na cestě po které přišli. Z první řady vystoupil jejich velitel (aspoň jsem si to myslela, podle toho jak vypadal). „Přišli jsme vyjednávat. Zvolte jednoho a začneme.“ Velvyslanec strčil do Rocqvuira tak, že udělal pár kroků vpřed aby nespadl. „Ukradli jste skřetí modlu. Vraťte ji, jinak vás všechny pobijeme. Za to, že nám ji vrátíte, vám darujeme tento přívěšek! Promluvil temný elf a ukázal zlatého skarabea na provázku. „Nooo, musím se poradit, ale myslím, že by to možná šlo“ řekl vymlouvavě Rocqvuire a otočil se na ostatní. „ Zbláznil ses? Když jim dáme skřetí modlu, tak nás skřeti napadnou. Ne! Nic vám dávat nebudeme“ Velvyslanec vypadal, že se každou chvíli vrhne do davu elfů. „A tuto kouzelnou větvičku (mimochodem, viděla jsem ho, jak ji utrhl z blízkého keře) bys nevyměnil za svůj meč proti drakovi?“ dělal si srandu vůdce temných elfů. „ Když bys vyměnil modlu za talisman, tak proč ne větvičku za meč?“ a to byla poslední kapka. „Modlu nedáme! Válečníci do boje.“ Zakřičel Vyslanec s Kodem zároveň a další bitva začala. Netrvala příliš dlouho. Elfové byli asi po posledním útoku oslabeni a tak se celkem po krátké době stáhli zpátky do lesů. „Kdo vzal modrou lebku? Kdo to byl? Měl jsem je všechny schované v truhle, ale někdo mi ji ukradl“ to byl Singalur. Šel zkontrolovat zlověstné artefakty a zjistit, jestli jsou v pořádku, ale uviděl, že ze čtyř lebek zůstaly jen tři. Všichni ztichli. „ No to snad ne. Ti zpropadení elfové ukradli lebku, ale zamaskovali to tím, že chtěli zpátky modlu.“Sigmar zuřil. Sešla se velká rada. Bylo jasné, že bez lebky bránu zavřít nemohou. Ale,   opravdu lze brána uzavřít pouze se všemi čtyřmi lebkami? Přišel s tím Bergil. S takovými branami měl největší zkušenosti ze všech. Vzpomněl si, že brána lze alespoň dočasně zavřít i s pouhými třemi lebkami. Musí tam být ovšem dvě duše, které budou bránu ještě jistit zevnitř. To by ovšem znamenalo, aby se dva dobrovolníci obětovali, opustili pozemský život a hrdinně hlídali bránu, kdyby přes ni něco špatného chtělo dostat ne svět. Ticho. Hrobové ticho. Bylo to samozřejmé, nikdo se nechtěl vzdát svého drahocenného života. „ A co kdybychom poslali hlídat bránu duše těch, kteří včera padli v tom lítém boji?“ zeptal se někdo. To byl nápad! Hned se vypravíme k té proklaté bráně. Dobrodruzi si vzali pro jistotu zbraně, oblékli se do zbroje a ve skoro dokonalé formaci se vypravili na řečené místo. Po cestě, jak měli ve zvyku cvičili různé bojové formace. Od útočné a obranné až po únikovou nebo pochodovou. Nemůžu si vzpomenout, ale všechny mi připadaly stejné. Ale je to můj nevojenský názor, Rocqvuir URČITĚ ví, co dělá ;-))

Nakonec přece jen došli k bráně. Přišli zrovna ve chvíli, kdy nad těmi třemi těly stál Smrť a hodlal si vzít jejich duše.“ Zadrž nešťastníče! Vydej nám prosím tyto tři duše. Potřebujeme zavřít tuto zpropadenou bránu, jenže nemáme vše, co potřebujeme a tak bude lepší, když necháme dvě duše statečných bojovníků hlídat vchod zevnitř. A dále tě žádám, pokorně žádám, navrať trpaslici Uruit  její cenný život. Bojovala po mém boku hrdinně a statečně. Byla by jí velká škoda. Prosím!“ Rocqvuire mluvil několik dlouhých chvil. Pomlka. Poté Smrť  promluvil. „ Daruji trpaslici život za její velkou statečnost. A dvě duše mohu obětovat, pokud budou využity na tyto závažné účely.“ Smrť domluvil a rozplynul se v obláčku dýmu. Duše dvou válečníků se oddělily od těla a dopluly za bránu, do které byly mezitím zasazeny tři lebky. Minuriel byla neskonale ráda, že má zase svou trpaslici zpátky mezi živými a radostně se objímaly. Když Kod Singalur naposledy zkontroloval, zda je vše kolem brány zabezpečeno, vydal se se skupinou zpátky k pevnosti. V půlce cesty se začali loučit. Bergil i kouzelník si hodlali jít každý svou vlastní cestou. Bergil nezůstává nikde moc dlouho. Navíc si dal úkol, že musí zpátky dostat poslední lebku, aby se brána uzavřela napořád. Kouzelníka povolávaly jeho magické závazky a musel se vydat za nimi. Na dobrodruzích tedy zbylo, aby dopadli a usmrtili draka. Nástroje na to mají, tak doufám, že se vyvine vše tak, jak má. Došli do pevnosti. Lidé z Hostýnských vrchů se začali balit a vydali se na cestu k jejich domovu. Bylo to těžké loučení s jejich druhy, ale věděli, ze se brzy zase uvidí.

 

 

Já jsem se těšila na svou teploučkou chýši, kterou obývám spolu s mudrcem Peregrinem a proto jsem letěla nadšeně nad hlavami dobrodruhů z Hostýnských. Doufám, že se Vám mé vyprávění líbilo a že Vám už brzy budu moct povědět další neuvěřitelný příběh o neohrožených bojovnících, inteligentních kouzelnících a lstivých hraničářích.

 

Vaše Světluška z Hostýnských vrchů.

 

                                                                                              Miška