Jdi na obsah Jdi na menu

16.-17. 4. 2011 Vpřed

20. 4. 2011

vped-2-1.jpg

Právě jsem se vrátila! Jsme zničená, špinavá, spálená trochu zklamaná, ale hlavně šťastná. Vím, nedává to moc smysl.
Vše začalo někdy v sobotu ráno kolem půl páté, kdy mi zazvonil budík, což bylo i na mě značně brzo. Po chvíli jsme se odhodlala obléknout, umýt nahodit bágl a vyrazit. Na nádraží jsme narazili s Evikem na Mišku a nasedli do vlaku směr Pardubice. Za okny se míhala krajina a cesta rychle utekla.
V Pardubicích již stepovalo několik dalších trojčlenných skupinek s bágli na zádech. Všichni nervózně čekali na kodrcálku do Chrásti. Zanedlouho přijeli dva žluté vagónky … luxus s icečka byl ten tam. Vtlačili jsme se dovnitř a laply na sklopná sedátka před záchod. Lokálka se šinula závratnou rychlostí k cíli. „Příští zastávka Chrást u Chrudimi“ ozve se z tlampače.
Ještě zapsat. Dostat číslo a už by to mohlo začít. Letos jsme tým číslo 1. Ták konečně…pár keců na úvod… „nevyhazujte oba…“ … „zapiš…“ … bla, bla, bla. Slyšíme každé druhé slovo… „ START!“, ale to nejdůležitější jsme nepřeslechly!
Vrháme se na naši obálku a čekáme, kdo ví jaké šifry…vlajky?!!! Tak to je moc … lovíme až z paty (a kdyby jen s jedné) názvy států … konečně hotovo a však když se rozhlédneme, nijak nás to nepotěší…odcházíme cca 30.
Šinem si to po poli a míříme k druhé kontrolce… Morseovka bit skrytá v písmenkách nám nedělá problém…ještě juknout do mapy a pádíme dál… Rázem jsme se dostali na cca 25. místo.
Rovně po poli. Zabočit k lesu a už je tu 3. úkol… Malou čekačku vyplňujeme čtením SMS od kdoví koho všeho…že prej nám drží palce a že nám přejou pěkné ráno! To je od nich milé, když je něco kolem půl desáté a my jsme už víc jak 5 hodin vzhůru… Odházíme granát. Vyluštíme šifru. Juknem do mapy a valíme dál.
Opět další čekačka…již ne 30, ale rovnou 90 min. Tož co…tak jdeme na ten azimuťák co na nás čeká… ono se řekne, jukneme, ale těžko se hledá jeden bílej papír na druhé straně krapánek větší oplocenky… Tak jsme si nepomohli a vrátili se na 3. kontrolku s nepořízenou, ale právě zavčas… „Jednička se může připravit“ Lanové překážky nám nedělali ( relativne) problém a tak opět vyrážíme na azimuťák s opoznání větším štěstím.
Ještě jeden úhel…198, 199, 200m … jo tu je ten papír! Dáváme si dohromady zprávu… „U nejbližšího hřbitůvku“ … Vejráme do mapy (map … všech co máme) seč co můžeme, ale hřbitov není. Tak aspoň ke kostelu, kde většinou nějaký hřbitov je a opravdu je tu! Malí starý hřbitůvek, z něhož zbyli jen polorozpadlé kříže a polámané náhrobky zarostlé trávou…, ale zjevně jsme špatně! Hlídky složené s místních se smějí a mašírují si to dál. Cca po 300m ho najdeme. Každá tři rány s paintbolky a už dostáváme šifru…no šifru… „budeme hold počítat“! Při těch slovech Miška málem omdlí a tak po chvíli „oživování“ se vrháme k bráně a sčítáme, dělíme, násobíme i odčítáme čtverce od obdélníků a trojúhelníky od koleček…ne počkat kolečka tam nebyly… no prostě…po chvíli se dobereme k nějakým souřadnicím.
Prý to má být nějaký vrchol kde je místo kóty velká borovice. Tak fajn…velký strom poznáme, borovici též, tak kde je problém…No kde? Na téměř rovině v relativně hustém borovicovém lese, kde každý čtvrtý strom je dosti velký na to, aby to byl on, to začíná být problém. Tak jo vylezeme na nejvyšší terénní nerovnost v okolí…a ono nic. Borovice tu jsou jako jinde k tomu hromada ostružiní, ale to co hledáme, tu není…Po chvíli bloudění po nejbližším okolí konečně přes větve zahlédneme skupinku lidí. Heuréka…konečně jsme to našly…v podstatě na rovině stojí jedna z těch větších borovic a oni se opírá nějaký organizátor (no nic každý má jiné měřítko na to co je velké a malé a co je vrchol a co rovinka: D).
Dostáváme papír, kde máme spojit názvy latinsky a česky napsaných fobií. Většinu z nich vidíme poprvé v životě…
Plni různých fobii se vydáváme k nedalekému pomníčku. To už se naše umístění blíží k 20. místu..super! Tady nás čeká další složitější šifra…hned je nám jasné o co jde…no nakonec šlo o jinou šifru, ale náš systém kašlající na jejich nápovědu, nás posunul opět o nějakou příčku výš. Blbé pohledy soupeřů, kteří tu už chvíli sedí, nás doprovází až k nedalekému rybníku.
Á konečně lodičky…mezi tím co holky pádlují, zjišťuju v mapě kam dál.
Naším dalším cílem je lom … mám nepříjemný pocit, že vím, co se bude dělat a vůbec se mi to nelíbí. A taky že jo! Vylezeme krpál ke kraji lomu, kde už čekají lana, sedáky… v tu chvíli pro změnu začnu zelenat já. Jsem srab a stejně jak loni to vzdávám a čekám holky dole. Tady je hned další kontrolka…malorážka…aspoň vylepším slaňováním pokažené skóre.
Dál máme dojít k nějakému velkému kříži. Miška skálopevně tvrdí že tu byla…ať jdem po cestě. Smějeme se jí, že má déžaví a chceme to vzít skrz les. Zanedlouho se vracíme opět na cestu a dáváme Mišce zapravdu.
Dorážíme do Ležáků…pomníky roztroušené po kopci a blízkém okolí nám připomínají historii.
Ležáky necháváme za zády. Rovnou k mostu, pak přes pole, kolem vysílače…začínáme mít toho plné kecky. Opět míříme k nějakému křížku…no je to spíš kaplička a máme změřit její obvod. Odhaduje tedy velkost naší obuvi. Ještě opsat text z pomníčku jakéhosi doktora. A opět valíme dál.
Je něco kolem páté odpolední a pohybujeme kolem 15. místa. Tak ještě poznat nějaká značně vyblitá zvířátka, dvě mrtvé kontrolky a je před námi poslední živá.
Na trase už nepotkáváme skoro nikoho… poslední, které jsme potkaly, běželi úplně na opačnou stranu.
Tak přelézt lanovou lávku s batohem na zádech a už se vnáříme do lesa. Je tu absolutní ticho i ti ptáci jsou snad tak unavení jako my, že neřvou…Jdem už jen mechanicky a okolí nevnímáme. Už abychom tam byly. Pro dnešek poslední šifra a hurá na guláš.
Na hřiště dorážíme se soumrakem 12. Odevzdaly jsme startovku. Postavily stan, něco sežvýkly a okolo deváté šly spát. Spát?! Ne nezbláznily jsme se…Namačkaly jsme se do stanu, chvilku kecaly, dlouho se chlámaly a pak usly…
 
Tak tady bych svůj zápis nejraději skončila … byly jsme zničeny, ale šťastné. Celý den se nám dařilo…! Bohu žel to nejde Vpřed má i druhou etapu!
 
Ráno bylo opravdu chladno a na stanu pěkná námraza. Vybatolily jsme se z „teplých“ spacáků a za chvíli byl nástup.
Včerejší vlajky byly jen slabý odvar toho, co nás čekalo dneska. Názvy řek a měst ČR a SR…no potěš koště…Ostrava, Přerov a Zlín tam byly jen ze soustrasti…Co se dá dělat…požádaly jsme o rádílka č. 1 (jediný radílek za celý víkend a jak nám to zavařil )
Vyrazily jsme jako první … Ten pocit, toho že jsme jednou první, jsme si udržely až na druhou kontrolku  , kde nás čekala ranní koupel …spíš mě…neslaňovala jsem …tak musím pikat!
Letošní druhá etapa byla značně rychlá. Za cca 2,5 hodiny jsme byly v cíly jako čtvrtí.
Rády jsme shodily batohy a chytaly bronz (téměř tři hodiny). Slabě osmahnuté jsme dopadaly (ne jenom my) na nástup…výstižnější by spíš bylo… pochod marodů či návrat s fronty.
Vyhlašování ubíhalo rychle 33. místo…30. místo…28. místo …25. místo hlídka č. 1… Upřímně…trochu to zamrzelo (trochu víc), ale aspoň jsme toho nemusely tolik tahat domů . Tak jsme si aspoň zašli na zmrzlinu (a že byla …) a odebraly se směr nádraží. Čekat na vlak.
Tu už jsme opět vtipkovaly … Humor nás přešel, jen když jsme zjistily, že z Pardubic do Olomouce stojíme, ale i tak se objevily slzy ze smíchu…
A co závěrem…i přes všechno to byl opravdu dobrý a hlavně vychlámaný Vpřed (i bez Kofoly). Jen příště prosíme víc těch nenáviděných šifer!!!
 
Maki

 

 Na akci byli přítomni: Evik, Miška a moje maličkost

Odkaz na fotoalbum:

 http://zalesacka10.rajce.idnes.cz/Vpred_2011_16.4._-_17.4.2011/