V pátek jsme se sešli na nádraží, bylo nás docela dost. Všechny vlaky jsme stihli a i autobus jel, takže jsme nemuseli jít v té zimě tak dlouho. Chvíli trvalo, než se v chatě pořádně zatopilo, a tak jsme šli zahrát ven hru, abychom se zahřáli.                                                                                                              

 Rozdělili jsme se na dvě skupinky a zavázali si oči, což mělo představovat lodě v mlze. Měli jsme   ,,plout“ podle hlasu ,,majáku“, ale nějakou technickou chybou jsme se octli bermudském trojúhelníku a zajali nás lidé ze země JO. Ubytovali nás v chatrči pro otroky. V noci jsme šli najít nějaké informace, abychom se dozvěděli jak se dostat pryč, ale ty hlídala příšera. Byla sice slepá, ale když někdo udělal trochu rámus, posvítila na něho svým zničuj
cím paprskem a tím ho vyřadila z boje o informace.        

A zkuste si chodit neslyšně ve sněhu. Nicméně se nám podařilo informace získat, ale s dalšími kroky, jak se dostat ze země JO jsme počkali až do příštího dne.                                                                         

Ráno jsme se vzbudili, nasnídali se a umyli. K dalšímu kroku jsme museli získat nějaké peníze, a tak jsme vykrádali banky, ale ty byli taky dobře hlídané. Mohli jsme ukrást různé hodnoty, červené peníze byli nejméně cenné a naopak černé byli nejvíce cenné, mezi nimi byli ještě modré, Hlídači chytali horlivě, ale nebylo jich tolik, takže se nám podařilo nějaké peníze ukrást. Ještě jsme potřebovali zjistit pár věcí, které byli napsané na papírcích, které samozřejmě hlídali zase nějaké obludy. Tentokrát to byli slepí psi uvázáni na la
ně, mezi kterými bylo nutno proklouznout ke stromu s lístečky. Mohli jsme se tam dostat na území půlkruhu, protože za ním už byla země nebezpečných rostlin. Ze začátku to nebylo tak těžké, ale území na, kterém bylo možno se pohybovat, se zmenšovalo a zmenšovalo, až se z polokruhu stával čtvrtkruh i méně.                                                                                                         

 Z informací, které se nám podařilo získat jsme rozluštili následující: jediný kdo zná cestu pryč ze země JO je šaman ke kterému se lze dostat po velmi staré stezce.                                                                          

  Ještě před obědem jsme si zahráli eskymáckou honičku, která spočívá v tom, že před začátkem hr
y se vychodí ve sněhu chodbičky, ve kterých se pak běhá. Nejhorší je když člověk zaběhne do slepé uličky, pak má smůlu.                                                                                                                                                         

  Po obědě jsme se vydali na dlouhou cestu za šamanem. Za nějaké ukradené peníze jsme si koupili nápovědu, abychom věděli kde začít. Na prvním bodu naší výpravy jsme se dozvěděli, že šaman nemá rád, když se mu neříká jménem. A taky, že má rád básně, a tak jsme se začali učit první sloku ze sbírky Kytice od  J. K. Erbena. Na dalších bodech jsme se učili další sloky básničky a dozvěděli se další věci o šamanovi např., že má rád peníze.  Tady je ta básnička:

Zemřela matka a do hrobu dána,
siroty po ní zůstaly;
i přicházely každičkého rána
a matičku svou hledaly.

I zželelo se matce milých dítek;
duše její se vrátila
a vtělila se v drobnolistí kvítek,
jím mohylu svou pokryla.

Poznaly dítky matičku po dechu,
poznaly ji a plesaly;
a prostý kvítek, v něm majíc útěchu,
mateřídouškou nazvaly. -

Mateřídouško vlasti naší milé,
vy prosté naše pověsti,
natrhal jsem tě na dávné mohyle -
komu mám tebe přinésti?

Ve skrovnou já tě kytici zavážu,
ozdobně stužkou ovinu;
do šírých zemí cestu ti ukážu,
kde příbuznou máš rodinu.

Snad se najde dcera mateřina,
jí mile dech tvůj zavoní;
snad že i najdeš některého syna,
jenž k tobě srdce nakloní! 

 
Ke konci cesty kdy už jsme byli promrzlí a paměť už docházela jsme objevili šamana a zarecitovali básničku, která moc úspěch neměla, a proto jsme mu dali nějaké peníze a on nám řekl, jak se dostat ze země JO. Šli jsme se ještě do chaty ohřát a za nedlouho za námi přišel průvodce od šamana a mohli jsme konečně vyrazit domů, ale jelikož složitou cestou, kterou jsme šli se vyskytovali nebezpečné výpary, museli jsme si zavázat oči.                                                                                                                 

 Došli jsme zpátky na zemský povrch a ještě jsme získali poklad, a poněvadž bylo období Vánoc, vrátili jsme se do chaty, kde se pak rozdávali dárky a jedlo cukroví. Potom šla většina lidí spát, protože už hodina pokročila a ze zítřka se stal dnešek a někteří ješt hráli karetní hru BANG! . V pátek se už jen balilo, umívalo nádobí a uklízelo. Na zpáteční cestu jsme opět zastihli autobus a české dráhy byli překvapivě bez zpoždění. Řeklbych, že se výprava vydařila, a že se dárky líbili.

Honzík Jakubíček

Odkaz na fotoalbum:  http://zalesacka10.rajce.idnes.cz/Vanocni_besidka_-_Rajnochovice_17.-19.12._2010/